Japonské milenecké azyly poskytují mileneckým párům po desetiletí přístřeší, kde si mohou užívat anonymní a ničím nerušený sex. Politik a sekretářka, učitel a studentka, ženatý muž a prostitutka – ti všichni jsou vítáni, pokud platí v hotovosti a odejdou, když vyprší jejich čas. Rok 2006 ale dal vzniknout novému typu mileneckého azylu. Jeho interiéry jsou vyzdobeny jako tematický zábavní park a vybaveny herními konzolemi, karaoke systémy a erotickými přístroji – tato zařízení poskytují výstřední zábavu pro všechny typy klientů, od fetišistů a sadomasochistů po běžné páry, které hledají sexuální dobrodružství.
Americká fotografka Misty Keasler ve své nové knize Love Hotels zobrazuje některé nejnovější a nejvíc kreativní hodinové hotely v Japonsku. Zde je pár obrázků ke kradmému nahlédnutí.

Obázek vpravo: Tato místnost je splněným snem pro nadšence do erotických pomůcek a přístrojů. Nabízí několik vynálezů, na kterých se dá souložit, včetně nového automatického mileneckého křesla z Koreje, a vypadá jako jeden z luxusních obchodů s erotickými pomůckami v Second Life. Návod k přístrojům ale bohužel nedostanete. Nezbývá, než vědět, jak na to.

Historii mileneckých azylů lze zpětně vysledovat až do raného období Edo, kdy se ve městech Edo a Kjóto začala stavět zařízení, která vypadala jako hospody nebo čajovny a do kterých se dalo vstoupit diskrétním způsobem nebo se z nich dokonce dalo diskrétně odcházet tajnými tunely. Moderní milenecké azyly se vyvinuly z čajoven (chaya), které většinou využívaly prostitutky a jejich klienti, ale také milenci. Po druhé světové válce se pro původně jednoduché ubytovací služby poskytované rodinami, které měly několik pokojů navíc, vžilo označení tsurekomi yado („hostinec pro hosta a jeho doprovod”). Tato zařízení se poprvé objevila v okolí tokijské čtvrti Ueno, částečně v reakci na poptávku okupačních sil, a k jejich konjunktuře došlo po roce 1958, kdy byla legální prostituce zakázána, a proto se obchod přesunul do ilegality. Nástup automobilismu v 60. letech 20. století s sebou přinesl motely, a myšlenka mileneckých azylů se tak šířila dál.

Původní označení se mezitím přestalo v branži používat, protože získalo postupem času pejorativní nádech. Provozovatelé hotelů, kteří se usilovně snaží prezentovat v modernějším světle než jejich konkurence, používají neustále se měnící paletu označení. K alternativním názvům patří „romantický hotel”, „módní hotel“, „hotel pro volný čas“, „zábavný hotel“, „hotel pro páry“ a „butikový hotel“.

Milenecký azyl je typ japonského „hodinového hotelu“, který nabízí přístřeší a soukromí především mileneckým párům k jejich milostným hrám.

Charakteristika mileneckých azylů

Milenecké azyly bývají obvykle označeny symbolicky, například srdíčky, a ubytování nabízejí v sazbách za „odpočinek“ (,kyūkei?) a za noc. Délka „odpočinku“ se různí, typicky se jedná o jednu až tři hodiny. Běžné jsou levnější denní sazby za čas mimo špičku. Rezervace nejsou převážně možné, opuštěním hotelu se host vzdává možnosti se do pokoje vrátit a sazby na celou noc jsou k dispozici až po 22:00 hodině. Hotely tohoto typu se mohou využívat k prostituci, a i když je někdy vyhledávají také turisté s omezeným rozpočtem, kteří se dělí o pokoj, aby ušetřili, taková praxe se nedoporučuje.

Některé milenecké azyly dokonce nedovolují vstup párům stejného pohlaví (zejména, pokud vypadají jako platonicky zamilovaní baťůžkáři) nebo odmítají skupiny o třech a více lidech.

Vstup do hotelu probíhá diskrétně a komunikace s personálem je minimalizována, takže si hosté často vybírají pokoje prostřednictvím panelu opatřeného tlačítky a účet se hradí přes potrubní poštu, bankomaty nebo do rukou osoby, která sedí za tabulí z matového skla. Levnější hotely jsou často poměrně prakticky a střízlivě zařízeny, ale hotely luxusnější třídy se mohou pochlubit nápaditými pokoji vyzdobenými animovanými postavami a vybavenými otáčecími postelemi, zrcadly na stropě, karaoke přístroji nebo neobvyklým osvětlením. Některé hotely dokonce nabízejí pokoje stylizované do podoby podzemního žaláře, někdy dokonce včetně sado-masochistické výstroje.

Tyto hotely se obvykle soustřeďují v městských čtvrtích blízko nádraží, u dálnic na okrajích měst nebo v průmyslových oblastech. Architektura mileneckých azylů je někdy kýčovitě křikavá, budovy mívají podobu hradů, lodí nebo létajících talířů a jsou osvětleny neony. Modernější hodinové hotely ale už často vypadají velmi obyčejně a jejich jediným osobitým rysem jsou malá, zakrytá okna, nebo jsou dokonce úplně bez oken.